Fight against Fate 49

20. října 2018 v 20:14 | Shina-chan |  → FF → Boj proti Osudu
Dnešní FaF tu máte pro změnu zase od Kimm. A je naprosto boží (to jen tak na okraj Mrkající ). Užijte si počtení stejně jako já :)



"Zítra se vrátí."
Neji pootočil hlavou a zadíval se na Hinatu stojící u okna. Venkem plula neproniknutelná temná mlha, která prostrkovala prsty i skrz dřevěný rám a ježila chlupy na pažích.
"Kdo?" nakrčil obočí.
"Naše týmy. Odpoledne došla zpráva od Taie."
Hinata poodstoupila od okna a vložila již spícího Keitara do postýlky. Zakryla ho dečkou a vtiskla polibek na čelo. Ani se nezavrtěl.
"Říkal ještě něco?"
Povzdechla si, když rozepínala mikinu a vytahovala zpod polštáře spací úbor.
"Chce se přijít na Keitara podívat."
V Nejim cuklo.
"Co?"
"Chce se na Keitara přijít podívat. Už se nemůže dočkat, až ho konečně pozná."
Tentokrát v něm cuklo pořádně. Zatnul ruce v pěst. Jak se
opovažuje. Jak může. Je to jeho rodina. Jeho syn. Jeho… "Taky chci, aby se na něj přišel podívat."
Překvapením zamrkal.
Hinatina tvář zračila smutek, přesto zpozoroval i rysy odhodlání. Přehodila si přes hlavu tričko a vklouzla do noční košile. "Jsme tu pořád zavřený. A když ne tady, tak v nemocnici. Nikam nechodíme. S nikým se nevídáme. Většinu týdne jsi pryč na misi, a když už tu zůstaneš, jsme oba tak unavení, že už spolu ani normálně nemluvíme."
Nevěřícně vyvalil oči. Jak tohle mohla říct? Vždyť sama chtěla, aby to takhle bylo. Sama mu to vnutila. Trvala na tom!
Stočila na něj pohled a smutně se pousmála. "Nemyslím to na tebe. Není to tvoje vina. Musíš chodit na mise. Musíš být pryč." Na chvíli se odmlčela. Náraz větru rozvibroval okenní tabulku. Keitaro se v postýlce zavrtěl. "Ale… nechci tu být sama. Chci se jít s Keitarem dívat, jak naše týmy trénují. Chci tu mít někoho, s kým si můžu povídat. Chci, aby tu někdo byl pro Keitara, protože kdo ví, kolik kamarádů si ve svém stavu udělá? Nedopustím, aby zůstal osamělý. Když už, tak ať má kolem sebe lidi, kterým věříme."
Nelíbilo se mu to. Bylo moc brzy. Vždyť ještě před pár týdny ležel v nemocnici a bojoval o život. A teď má přijít do styku s lidmi, kteří ani nebudou vědět, jak se k němu pořádně chovat? To o to Hinata opravdu tak stojí? To jí jeho společnost nestačí?
Prohnala se jím vlna žárlivosti.
"Myslím," procedil mezi zuby, "že je ještě moc brzo."
Hinata se k němu otočila zády.
"Brzo na co."
"Na všechno. Na setkání s týmama. Měli by nejdřív trochu víc dospět a něco se o Keitarovi dozvědět, než sem vtrhnou."
Hinata nevěřícně zakroutila hlavou.
"Dospět… Než oni dospějí tak, jak by sis představoval, bude Keitaro na vozíku a my oba pod zemí."
S hlubokým nádechem vstal z postele.
"Nepřeháněj. Jsem jenom opatrný. Na tom přece není nic špatného," rozhodil rukama.
Otočila se k němu s kamenným výrazem ve tváři.
"Tohle není opatrnost, Neji. To je sobeckost."
Slyšela, jak se mu dech zadrhl v plicích. Jak mu ztuhly rysy. Jak vzdor v jeho jasných levandulových očích potemněl. Sledovala, jak čtyřmi rozvážnými kroky překonal vzdálenost ke dveřím a s trhnutím je otevřel.
"Tak tohle jsi nemusela."
Třísknutí, které doprovázelo jeho odchod, následoval rozrušený dětský pláč.

***

Chodil po kuchyni sem a tam se sklenicí vody v ruce. Musel se něčím zaměstnat, jinak by do něčeho praštil. Sobeckost. Sobeckost. Jak mu tohle vůbec mohla říct?
Vřelo o v něm.
Vždyť on dělal, co mohl. Mise, mise, mise. Mise a Keitaro. Keitaro a mise. A teď ten průser s Mizukage. Mohl se přetrhnout, aby se měl Keitaro dobře. Aby byl zdravý, v bezpečí. A ona ho nařkne ze sobeckosti.
"Ts," uniklo mu skrz pevně sevřené rty. Napil se vody, pak třískl sklenicí o linku. Keitarův pláč nahoře v ložnici pomalu utichal.
Na povrch se vydrala kapka viny, hned ji ale razantně setřel. Měl právo na to být naštvaný.
Na schodech se ozvaly kroky.
Otočil se ke vstupu do kuchyně zády, rukama se zapírajíc o linku, kterou křečovitě svíral ve svých dlaních. Ani se nepohnul, když se kroky zastavily.
Chvíli bylo napjaté ticho, které přerušoval jen tikot nástěnných hodin. Pak promluvila.
"Nemyslela jsem to tak."
Musel se kousnout do rtu, aby mu neuniklo nežádoucí citoslovce.
"Ale myslela."
Povzdechla si.
"Nemyslela. Nemyslela jsem to tak a mrzí mě, že to tak vyznělo. Omlouvám se."
Strnulost z jeho ramen zmizela, pořád však odmítal se na ni podívat.
"Tak proč jsi vůbec…"
Položila mu ruku na rameno a kousla se do rtu.
"To, co jsem řekla předtím, je ale pravda. Cítíme se tu sami. Keitaro to sice ještě moc nevnímá, ale já…," odmlčela se, aby si odkašlala, "je mi tu smutno. Kromě Taie, kromě našich týmů tu není nikdo, s kým bychom se potkávali."
Hodiny odbily jedenáctou večer.
"Nemám tu žádnou kamarádku. Myslela jsem, že když ukážeme Keitara ostatním, budou mít zájem se někdy zastavit. Pohrát si s ním. Pobavit se se mnou."
Když se na ni otočil, koukala se do země. Povzdechl si.
"To zní trochu sobecky, nemyslíš?"
Ztuhla, v zápětí na to se ale zarděla a pousmála.
"Mm, máš pravdu."
V duchu napočítal do pěti, pak ji silně objal a vlepil pusu do vlasů. Cítil, jak pod jeho dotekem roztála. Její dech ho zalechtal na krku. Chvíli tam mlčky stáli, jen ve vzájemném objetí, až ji od sebe Neji lehce odtáhl.
Nakrčila obočí a natočila hlavu.
"Tak dobře."
Spadla jí brada.
"V-vážně?"
Kývl.
"Vážně. Jsou mu přece jenom už tři měsíce, to nejhorší má doufám už za sebou - ." Plácla ho po rameni.
"Zakřikneš to! Zaklep!"
Lehce protočil očima, pak ale s úsměvem zaklepal na dřevěná dvířka od poličky.
"Musíme je ale předem informovat o tom, co se může stát. Musí vědět, že být blízko Keitara je velká zodpovědnost. Nechci riskovat, že se mu stane něco, jako s tou rukou…"
Hinata ho umlčela pohlazením po tváři. Vtiskla mu polibek na kraj rtů a silně ho objala.
"Děkuju. Děkuju."
***

Slunce venku rozzařovalo ranní opar, když se ozvalo zaklepání. Hinata vyskočila ze židle, upravila si tuniku a pěti rychlými kroky přešla ke dveřím. Neji v obýváku jen s povzdechem zakroutil hlavou, načež vstal a přešel k postýlce s Keitarem. Děťátko důsledkem narůstajícího hluku z chodby otevřelo očka a upřelo je na Nejiho. Tlumené hlasy byly čím dál zřetelnější.
"Omlouváme se za vyrušení."
"To nic, to nic, vítejte. Pojďte prosím dovnitř."
Neji se rozpačitě podrbal na hlavě a pousmál se na Keitara.
"Dneska to budeš mít těžký. Vůbec ti to nezávidím."
Keitaro na něj párkrát zamrkal, pak otevřel pusu a vydal neidentifikovatelný zvuk. "No… ne, nemohl jsem tomu zabránit. Maminka se na to moc těšila, víš? Tak to musíme oba překousnout."
Keitarovi se nakrčil nosánek, pak se celá jeho tvář stáhla do nepříjemného úšklebu. "To na mě nezkoušej. Maminka si to moc přeje, tak musíme být oba stateční a zvládnout to. Uvidíš, nebude to zas tak hrozný. Všichni tě budou obletovat, dělat na tebe srandovní obličeje… budeš celý den středem pozornosti." Keitaro natočil hlavičku na stranu, zamračený výraz z jeho tváře zmizel. "Ano, přesně tak. Budeš středem pozornosti." Když se děťátko doširoka usmálo svou bezzubou pusou, začal Neji přemítat, po kom to dítě vůbec je.
"Vidím, že si dobře rozumíte," ozvalo se od vstupu do obývacího pokoje. Neji pomalu otočil hlavou, ruku stále položenou na Keitarově postýlce, a střetl se pohledem s pobaveným Taiem. "Omlouvám se za vyrušení."
"V pořádku," kývl, načež Taie sjel zkoumavým pohledem. Vypadal o dost starší, než jak si ho pamatoval z chuuninských zkoušek. Temné kruhy a nové vrásky kolem očních koutků z něj dělaly úplně jiného člověka. Nelíbilo se mu to.
"To je on?" přerušil Nejiho proud myšlenek Tai a hned se jal udělat pár kroků blíž k postýlce. Neji ale udělal dva své kroky a oba muži se tak střetli uprostřed pokoje. Nechápavý a nepřístupný pohled zajiskřily. Chvíle napjetí přerušilo až drhnutí chodidel o podlahu a rozjařené dětské hlasy.
"Sensei!"
"Dobré ráno, sensei! Tak rádi vás vidíme." Dva černovlasí genini se přihnali jako hurikán a zastavili se těsně u dvou dospělých mužů. Ti se navzájem přestali přeměřovat pohledy a stočily svá těla čelem k nově příchozím.
"Nigenteki. Nentou. Jsem rád, že jste v pořádku dorazili," lehce se poklonil Neji. Gesto mu opětovali.
"My taky, sensei. Už nám to tam bylo dlouhý. A navíc jsme se těšili, až potkáme Keitara. Tai-sensei nám o něm vyprávěl. To je on?" Na Nentoua nezvyklý příval slov Nejiho odzbrojil, byl ale stále schopen rychle zareagovat a postavit se do cesty svému svěřenci, který se už už chtěl naklánět nad Keitarovu postýlku.
"Ano, to je on. To je Keitaro." Aby nepůsobil příliš nepřátelsky a nezkazil Hinatě tolik vytoužené setkání, rozhodl se vzít Keitara do náruče a přiblížit ho tak ostatním. Ale žádné sahání. Žádné pochovávání. Žádné ťuťu-ňuňu. Ne. Prostě… ne.
"Téda, sensei. Vážně se vám podobá." Nový hlas ho překvapil, možná ještě o to víc, když se jeho majitelka objevila třicet centimetrů před ním a zvědavýma očima po Keitarovi pokukovala. Ten na oplátku jen mrkal a mrkal a vydával bečivé zvuky, které všechny přítomné rozesmály. Kyoudou na něj vyplázla jazyk, pak se stočila ke vchodu do obýváku, kde až nyní Neji zpozoroval Hinatu se Setsuyakem a Sewaninarem a o metr opodál o knihovnu se opírajícího Nishina. Viděl, jak se Hinata nad Kyoudouninou poznámkou usmála a rozzářila.
"Ve skutečnosti myslím, že je spíš podobný na Nejiho, ale děkuji ti, Kyoudou."
Najednou byli v pokoji všichni a celá atmosféra se rázem změnila. Hinata všechny usadila na místa a začala nosit pochutiny, které ten den ráno nachystala. Všichni vypadali unaveně, radostný výraz na tváři jejich senseiky jako by jim ale všem vléval novou energii do žil. Neji si musel několikrát připomenout, jak to pro ni bylo důležité a aby to nekazil. Aby se nemračil. Aby neprobodával Taie vražednými pohledy. Nesmí to zvorat.
Keitaro se v jeho náručí zavrtěl, chtěl se pootočit, aby viděl na všechny ty nové skvělé lidi, kteří se na něj dneska přišli podívat. Všichni byli tak velcí. Někteří milí jako maminka, třeba ta hnědovláska, co na něj dělala srandovní obličej. Ta se mu líbila. A taky ten černovlasý kluk, který se mu několikrát snažil podat prst. Bylo to od něj pěkné, ale Keitaro měl vlastní prstíky, nepořeboval jiné. To jenom ty maminčiny a tatínkovy byly nejlepší, protože skvěle voněly a byly velké. No a pak tam byla holka, co tak nejistě koukala chvilku na něj a pak na tátu a pak zase na něj. Ale nebyla nepříjemná, spíš taková, zvláštní. Podobně jako ta sestřička v nemocnici, která se divně tvářila, když mu přebalovala plínku. Maminka se nikdy tak divně netvářila, ta měla vždycky radost, když se pěkně vykakal. A taky ten velký pán, který seděl vedle tatínka a který měl v ruce jeho zvuky vydávající housenku. Jako proč ne, ať si ji klidně půjčí, ale musí ji pak vrátit. Keitaro se musel postarat, aby to ten pán pochopil, takže se pro hračku začal natahovat. Půjčit jo, ale pak vrátit! A ten muž byl chytrý, skoro jako tatínek. Hnedka to pochopil, protože mu housenku vrátil a nechal Keitara, aby ji svýma ručkama sevřel. Keitaro dokázal ocenit takové lidi, takže se na něj usmál. Proč se ten pán pak zatvářil tak zmučeně, neměl ani tušení. Ale to nebylo to, co Keitara trápilo nejvíc. Nejvíc mu vadily ty pronikavé oči, které se na něj koukaly z rohu místnosti. Byly chladné a nelíbily se mu. Úplně jako když maminka večer otevře okno. Anebo když ho tatínek vezme v náručí k ledničce a půl hodiny tam něco jednou rukou hledá. Ne. Ne, tenhle se mu nelíbil. Takový divný. Takový temný. Tati, udělej s tím něco! Slyšíš? Tati! Já ho tu nechci! Já chci za mámou! Tati!
Když Keitaro z ničeho nic začal plakat, konverzace utichla. Neji se ho snažil pohupováním uklidnit, ale nic nezabíralo. Ani obličeje Kyoudou, které předtím měly očividně úspěch, Keitara nedokázaly rozptýlit. Nejimu se už už začal tvořit na čele pot, nechtěl před svými svěřenci vypadat jako neschopný otec, co neuklidní ani vlastní dítě, když v tom se před ním objevila Hinata a Keitara od něj bez poznámek převzala.
"Musíte ho omluvit, je to ještě takový malý nenasyta, určitě má hlad. Skočím ho nakrmit a hned se za vámi zase vrátíme. Zatím si udělejte pohodlí a nabídněte si," vyzvala všechny, načež zmizela do druhého patra.
Místnost naplnilo dusivé ticho. Setsuyaku, který do té doby seděl rovně jako prut, se začal roztěkaně koukat kolem sebe. Sewaninaru skoro bez zájmu zíral z okna. Tai měl na tváři výraz, který Neji nedokázal přečíst, ale vůbec se mu to nelíbilo. Něco bylo prostě špatně.
Chvíli ticha přerušil až Nishinův hlas.
"Ten Byakugan… vaše kekkei-genkai. On už ji má?"
Neji se zarazil. Takovou otázku nečekal.
"Ano, členové našeho klanu se s byakuganem rodí. Záleží pak na tréninku, kdy jsou schopni ho zaktivovat."
Nishin jen kývl hlavou.
"Takže ho mají všichni z vašeho klanu. Bez něj byste nemohli používat svoje techniky?"
Neji nakrčil obočí.
"Je to dominanta naší genetické výbavy. Vždycky se přenese na další generaci. Jak jsem říkal, je to o tréninku. Někdo ho zaktivuje v brzkém věku, někdo v pozdějším. Čím dřív se byakugan zaktivuje, tím lepší a náročnější techniky je jeho uživatel schopen zvládnout. Bez byakuganu bychom měli velký problém s tím naše speciální taijutsu provádět."
Nishin se zamyslel.
"A co přesně vlastně byakugan dělá?"
Stolička zaskřípala, jak se na ní Nigenteki rychle otočila čelem k Nishinovi.
"Co se furt tak ptáš. Do toho ti přece nic není."
Zchladil ji ledovým pohledem.
"A co se ty staráš, krávo blbá."
"Hej! Klidni hormon!" Neji věděl, že by v tu chvíli měl být na Nentoua pyšný, že se Nigenteki zastal, ale černovlásčina otázka mu zastřela mysl. Ano, proč se ptá? Proč ho to zajímá? Jenom proto, že je zvědavý? Jenom proto, že se před pár měsíci stal chuuninem a má potřebu si rozšiřovat znalosti?
Nishin se uchechtl.
"Ty aby ses jí nezastal. Není divu, že jste oba dva ještě furt genini. Slaboši k slabejm."
Neji už otevíral pusu, aby se proti výroku svého svěřence ohradil, ale byl předběhnut.
"Nishine. To stačí."
Neji si říkal, že mu to nevadí. Že je v klidu. Že se v něm nerozlila vlna žárlivosti, když viděl, jaký účinek měla jedna jediný Taiova věta.
Jestli předtím byla atmosféra hustá, teď se dala vyloženě krájet. Setsuyaku s Kyoudou po sobě házeli ustarané pohledy, Nentou s rukou na rameni klidnil Nigenteki, která jednu vteřinu vypadala, že se na Nishina vrhne, druhou, že se rozbrečí. A Sewaninaru to vše bez zájmu pozoroval z povzdálí, zatímco krmil svého mloka slanými tyčinkami.
Neji věděl, že takhle si to Hinata nepřestavovala. Až přijde dolů a zjistí, co tady nechali za spoušť, úplně jí to zničí. Musí zasáhnout.
Už otevíral pusu, aby zavedl téma na průběh druhého kola chuuninských zkoušek, když ho přerušily dunivé kroky.
Zatraceně.
Hinata vešla do pokoje se spokojeně vyhlížejícím Keitarem, který se bekavými zvuky začal hned dožadovat pozornosti. Dusná atmosféra sice nezmizela úplně, ale trochu polevila.
"Omlouváme se, ale skutečně potřeboval nakrmit," pousmála se a vplula na volné místo mezi Nejiho a Taie. Keitaro se prvně natáhl po pramenu Nejiho vlasů, když si však všiml zvuků vydávající housenky v Taiových rukách, okamžitě se natáhl po ní. Jeho snažení bylo ale mylně interpretováno, protože za chvíli uslyšel: "Podívej, už se po tobě natahuje. Chceš si ho pochovat?" Dřív, než se Keitaro nadál, byl v cizím náručí. Velké ruce ho možná až moc silně držely na místě, jinak se ale necítil nijak špatně. Maminka vedle něj se na něj usmívala, takže muselo být všechno v pořádku. Nikdy by ho nedala někomu, kdo by mu mohl ublížit, že ne? Tatínek se sice tvářil, že se každou chvíli pokaká, ale třeba ho předtím jen moc silně zatahal za vlasy. On to přece nemá rád, vždycky Keitarovi vyhubuje, když moc silně škubne.
"Až zaktivuje svůj byakugan, začnete ho učit vaše techniky?" To byl ten divný, temný kluk. A upřeně se koukal na tatínka. Tatínek nakrčil obočí a zamračil se. Proč se mračí? Tatínek se přece normálně nemračí. Ať toho ten divnej kluk nechá!
Keitaro se v Taiově náručí zavrtěl a začal poplakávat. Tai se vyděšeně otočil k Hinatě, ta ho však jen uklidnila rukou položenou na rameni.
"Buď v klidu. Musí si zvykat na cizí přítomnost, a ty mu teď nic špatného neděláš," šeptla mu s mrknutím. Němě přikývl.
"O tom jsme se ještě nebavili," odsekl Neji. Nechtěl být nepříjemný, ale Nishinovy otázky ho začaly pomalu vytáčet.
"Nebavili? Já myslel, že Hyuugové jsou…"
"Co chtěl Neji říct je to, že Keitaro díky své hemofilii nemá dobré předpoklady pro to být ninja. Je prakticky vyloučené, abychom ho nechali dělat něco, co ho může zabít, a navíc ho to ještě sami učili." Pohladila Keitara po vláscích a na chvíli tak zklidnila tiché pofňukování.
Její odpověď Nishina překvapila. Koukal na ni vypoulenýma nechápavýma očima.
"Takže… takže vy ho vůbec nebudete…," polkl. "Vždyť jste Hyuugové. Musíte ho naučit vaše taijutsu!"
Hinatina tvář potemněla. S kamenným výrazem se podívala Nishinovi přímo do očí.
"Nejdůležitější je, aby byl zdravej. To, jestli bude nebo nebude umět techniky našeho klanu, je asi to poslední, co nás teď zajímá."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama