Fight against Fate 46

29. září 2018 v 18:11 | Shina-chan |  → FF → Boj proti Osudu
Zdravím,
je tu sobota a s ní přichází i další díl Boje proti Osudu. Tentokrát je díl opět od Kimm-chan, a radím vám dobře, držte si klobouky, protože tohle bude stát za to. Za týden se můžete těšit na pokračování, tentokrát pro změnu ode mě :)


Zrovna vypínala sporák, když cvakly vchodové dveře. Otočila se přesně ve chvíli, kdy Neji vcházel do kuchyně.
"Jdeš tak akorát," usmála se na něj a hlavou pokynula ke stolu, zatímco ještě přerozdělovala porce jídla.
Dvěma rychlými kroky k ní přešel a vtiskl jí pusu na tvář. Pak ji lehce odstrčil od linky a vzal do rukou oba připravené talíře.
"Ukaž, aspoň tohle vezmu."
Než se otočila, bylo jídlo na stole. Unaveně si sedla a vzala do ruky hůlky. "Náročný den? Něco s Keitarem? Jak jste vůbec dopadli?" Nejiho hlas s každou další větou začal trochu víc panikařit. Nedivila se mu. Musela vypadat hrozně. Neměla ale moc energie na to ho uklidňovat, musela se z dneška prvně vzpamatovat sama.
"Ne, ne, nic se nestalo. Je sice celé odpoledne takový neklidný, pořád s sebou vrtí, ale nevypadá to, že by mu něco bylo. Na cestě z nemocnice do nás vrazila taková banda, tak je možná rozrušený ještě z toho."
I Neji vzal hůlky do ruky a nabral jimi sousto opražené rýže.
"A co v nemocnici? Co doktor Tetsuya?"
Hinata pevně stiskla čelist. Co mu teď řekne?
"Zvážil nás - máme tři kila osm set devadesát gramů. Sto osmdesát gramů za poslední týden, takže jsme ještě v normě. Pak nám dal tu novou transfuzi a řekl, že máme přijít za dva dny na další. Je to prý nějaký jiný druh, který se musí podávat častěji, aby měl stejný účinek." Drtila mezi zuby kus brokolice, který chutnal jak písek. Musí se uklidnit. Když mu to řekne, ničemu to nepomůže. Akorát ho rozčílí. Můžou být rádi, že jim tu zatím většina ostatních vychází vstříc. Jinde by… jinde by to tak nemuselo vůbec být.
"Ale jinak je to stejný? Jako to z Iwy?"
Polkla kus špatně rozkousaného kuřecího naloženého do sojové omáčky.
"Mělo by. Vysvětloval mi to po jejich… nerozuměla jsem mu skoro ani slovo. Ale prý se to liší jenom nějakou formou. Mluvil sice o nežádoucím účinku, nějaké alergii, ale ten je hrozně vzácný. Pro jistotu dal tu kontrolu už za dva dny, aby se ujistil, že je všechno v pořádku."
Neji položil hůlky na okraj misky a rukama se natáhl po jejích rukách. Překvapeně se na něj podívala.
Keitaro v postýlce vedle stolu zabečel.
"Moc mě mrzí, že jsem tam nemohl být dneska s vámi."
Koutek jí cukl nahoru.
"To je v pořádku, budeme to tak stejně muset zvládat dalších pár měsíců."
Trochu se zamračil, ale rozhodl se to nechat bez komentáře. Pýcha stranou.
"Vidíš," odtáhl ruce a jednou z nich hrábl do kapsy, "mám tě pozdravovat od Mizukage. A taky od Taie a od tvého týmu. Můj se připojuje s gratulací ke Keitarovi." Podal jí už rozbalený a očividně přečtený svitek.
Překvapeně zamrkala.
"Dopis z Iwy? Od chuuninských zkoušek?"
Neji kývl.
"Tai ho poslal hned, co skončilo třetí kolo. Ještě nějakou dobu tam prý zůstanou kvůli zranění Nigenteki a Kyoudou, ale v průběhu dalšího týdne by se měli vrátit."
Hinata hbitě svitek otevřela.
"Kvůli zranění Kyoudou? Co je jí? Stalo se něco vážného?" znervózněla.
Keitaro opět zabečel.
S hlubokým nádechem a zavřenýma očima se snažila uklidnit. Položila svitek na stůl a natáhla se ke Keitarovi. Prstem ho podrbala na bříšku. "Copak, zlatíčko, všechno v pořádku?"
Keitaro na ni chvíli koukal svýma velkýma fialkovýma očima, pak pohled přetočil na místo, kde se nad postýlkou nakláněl Neji, a rozbečel se znova.
"Mám ho vzít? Můžu ho zkusit uspat."
Hinata unaveně kývla.
Neji natáhl ke Keitarovi ruce a jak nejněžněji mohl, ho vzal do náruče. Pohupoval se s ním po kuchyni a Keitarovo bečení začalo pomalu utichat.
Hinata zatím očima letěla ze sloupce na sloupec, snažíc se najít zmínku o stavu své svěřenkyně. Když se však dobrala šťastného konce, úleva, která se jí prohnala tělem, působila jako hypnotikum. Najednou se jí chtělo strašně spát. Musela se ale prvně postarat o ty dva.
"Gratuluju k Nishinovi. Bude z něj dobrý chuunin. Ti dva ostatní to určitě zvládnou příště."
Neji, doposud konsternovaně zahleděný na Keitarovy malé ručičky, se lehce zamračil.
"Mám strach, aby mu to nestouplo moc do hlavy. Už takhle tam předvedl nečestné chování."
Popošel zpátky ke stolu a i s Keitarem se svezl na židli. "Já gratuluju k Sewaninarovi. A Kyoudou bude určitě v pořádku. Když teď nemůže používat tu druhou ruku, dalo jí to akorát hodně zabrat. Pár dní odpočinku a bude zas fit."
Hinata smotala svitek a položila ho doprostřed stolu. Pak se natáhla k Nejimu, že si od něj Keitara vezme. Zastavil ji zatřesením hlavy.
"To je dobrý. Jdi už nahoru, já ho tam za chvilku přinesu a uložím ho."
Další vlna úlevy jí málem podrazila kolena. Vděčně se na Nejiho usmála a pomalými kroky vystoupala nahoru. Musí si dát pořádnou horkou sprchu.
***

Měla pocit, že spala ani ne pět minut, když ji probudil usedavý pláč. S jedním hlubokým nádechem se převalila na bok, pak do sedu a pak se postavila na třesoucí se nohy. Byla tak unavená.
Neji v posteli vedle ní se převalil na záda, pak si přehodil ruku přes oči.
"Kolik je hodin?"
Zamžourala, aby přivykla tmě.
"Půl jedný."
Bosé nohy ji zastudily při dopadu na dřevěná prkna. Musí sem pořídit nějakou podložku.
"Já tam zajdu, jdi si lehnout," zamumlal skoro neslyšně.
Ohlédla se přes rameno, kde se Nejiho dech začal opět prohlubovat, a jenom zakroutila hlavou.
Potichu otevřela dveře a vyklouzla na chodbu. Keitarův pláč se zintenzivnil. Vstoupila do pokoje a rychlými kroky přešla k postýlce. Vzala Keitara do náruče a začala se s ním pohupovat.
"Copak se děje, hm? To bude dobrý, zlatíčko, už jsem tady." Pohupovala ho v náručí, přecházela u toho přes celý pokoj, tam a zase zpátky. Nezabralo to. Po chvíli mu nabídla i prso, ale ani se ho nedotkl. S povzdechem mu dala pusu na čelo, snažila se zapojit co nejvíc mateřského kontaktu. To by přece vždycky mělo zabrat. Ale počkat… tady nebylo něco v pořádku.
Znovu mu přitiskla rty na čelo, pak se do něj opřela i částí tváře. Úplně hořel.
Vyděšeně přešla ke vstupní stěně a rozsvítila.
Keitarův pláč se ještě prohloubil. Celý obličej měl oteklý, tekly mu velké slzy. Co ale upoutalo její pozornost, byla napuchlá pravá ručka, která vyčuhovala zpod spacích dupaček. Srdce se jí rozbušilo o sto šest. Rychle přemístila Keitara na provizorní přebalovací pultík a sundala mu oblečení.
"Šššš, ššš, no tak, neplakej. Maminka se musí podívat, co to je, aby ti mohla pomoct, zlatíčko." Snažila se znít klidně, uvnitř ní to ale bouřilo. Co se to sakra děje?
Svezla kus
body z Keitarova ramena a obnažila celou jeho pravou ruku. Od lokte dolů byla oteklá, rudá a úplně jak rozpálená kamínka. Kůže napnutá, skoro k prasknutí. Celou ji polila panika.
"Neji!" zakřičela. Trvalo jen pár vteřin, než uslyšela dupot a on vletěl do pokoje.
"Co se stalo?" přispěchal k ní. Mlčky ukázala na Keitarovu oteklou ruku. Chtělo se jí brečet.
Neji párkrát zamrkal, pak se zamračil.
"Obleč ho, musíme do nemocnice."
Němě kývla a snažila se Keitarovu ruku zastrčit zpátky do dupaček, ale nenechal se. Pláč se ještě víc zintenzivnil.
Neji se mezitím vrátil s kabátem pro sebe a pro Hinatu a přehodil jí ho přes ramena. Když viděl, jak Hinata s Keitarem zápasí, vzal z postýlky přikrývku a Keitara do ní zabalil.
"Tohle teď musí stačit. Pojď."
Následovala Nejiho s dítětem v náručí a její jediná myšlenka byla Prosím, víc už ne.

***

Cesta do nemocnice byla v Hinatiných myšlenkách jako šmouha. Soustředila se jenom na Keitara a na to, jak utišit jeho nepřestávající vzlyky. Neji s rukou kolem jejich zad je hnal tmavými ulicemi. Kolem kotníků se jim obalovala mlha, na rukách i pod kabátem nabíhala husí kůže. Na místo dorazili za deset jedna.
Medička na recepci, všímajíc si jejich vyděšených tváří, k nim okamžitě přispěchala.
"Co se stalo?"
Hinata otevřela pusu, aby jí odpověděla, ale místo slov z nich vyšel zvláštní skřek. Zkusila to znova, ale hlas jakoby se jí zadrhl. V očích ji zaštípaly slzy.
Nejiho ruka kolem jejího těla zesílila svůj stisk.
"Má něco s rukou. Strašně mu otekla," vysvětlil Neji a snažil se od Hinaty Keitara převzít, ta se k němu ale natočila zády.
To ne!
Medička přešla k recepčnímu stolu a rychle něco naťukala do přístroje na zdi. Pak sebrala z věšáku fonendoskop a pokynula rodičům, aby ji následovali do blízké vyšetřovny.
"Položte ho prosím na stolek, musím se na něj podívat zblízka."
Hinata mlčky s roztřesenými koleny stála uprostřed místnosti a nechtěla se hnout. Ona jim ho nedá.
Ne!
"Hinato." Nejiho ruka na jejím rameni ji místo uklidnění bodla. Keitaro nepřestával plakat.
Ne!
"Hinato."
Ne! Keitaro… Něco se mu stane. Oni jí ho vezmou. Vezmou a už ho nikdy nevrátí zpátky.
"Hinato!" Tentokrát s sebou škubla. Nebylo moc příležitostí, při kterých by slyšela Nejiho zvýšit hlas. Otočila se na něj, ve tváři zděšení.
Musel to přece pochopit.
"Hyuuga-san, nemusíte se bát. Nic se mu nestane. Jenom se potřebujeme podívat na tu ruku, dobře?" Jak mohla být ta medička tak klidná?
Neji ji znovu stiskl rameno. Tentokrát to nebodlo. Spíš zaštípalo.
Naklonil se k ní a letmo otřel své rty o její spánek.
"Hinato, bude to v pořádku. Bude to v pořádku."
Měla by mu věřit? Neměla by mu věřit? Když ne jemu, tak komu pak?
Její stisk na Keitarovi povolil.
Neji ho od ní opatrně převzal a položil ho na vypolstrovaný vyšetřovací stolek. Medička ho okamžitě rozvinula z peřinky a sundala mu zbytek body. Její tvář byla jako kámen.
Hinata se už už chtěla zeptat, co s ním teda je, proč nikdo nic neříká, ale přerušil je zvuk otevírajících se dveří. Když se otočila, spatřila doktora Tetsuyu.
"Hyuuga-san, Hyuuga-san. Co je za problém?" Jakoby nečekal na odpověď, hned se rozešel ke Keitarovi. Lehce odstrčil Nejiho, který doteď stál vedle sestřičky a nakláněl se nad Keitara, a pořádně si novorozence prohlédl. Pak se natáhl do poličky vedle stolu a nasadil si ochranné rukavice.
Zvuk praskající gumy Hinatu vytrhl z transu. Párkrát zamrkala, její srdce se rozbušilo jako o závod. Tři kroky a už stála vedle Nejiho a stejně jako on se na špičkách snažila nahlédnout za doktorovo rameno. Ten opatrně prohmatával Keitarovu paži, zkoušel hýbat s loktem a pak se dostal na předloktí. Zvuk, který se vydral Keitarovi z úst Hinatě zlomil srdce.
Tohle přece nemůžou dělat s jejím chlapečkem!
Neji ji chytil kolem pasu. Věděla, že proto, aby zůstala na místě. Musela nechat doktora, aby se soustředil.
Ten se po další minutě, která trvala jako rok, otočil na medičku.
"Zavolejte na sál, budeme operovat."
Operovat…
Operovat…?
Operovat?!

"Co tím myslíte, že budete operovat?" Vykřikla Hinata. Intenzitou vlastního hlasu překvapila nejen sebe, ale i všechny okolo. "Co s ním je? Nedovolím vám ho nikam odvézt, dokud mi neřeknete, co se s mým chlapečkem děje!"
Doktor na ni chvilku mlčky hleděl, pak rukou pokynul medičce, aby co nejdřív informovala operační.
"Já vám toho teď moc říct nemůžu. Nevím, jak je to možné, ale váš syn má s největší pravděpodobností kompartment syndrom."
"Kompartment… co?" nechápal Neji.
"Kompartment syndrom. To je stav, kdy svaly otečou a začnou tak utlačovat struktury, které probíhají kolem, jako nervy a cévy. Je to vážný stav, který musíme okamžitě zoperovat."
"Jinak co?" Hinatin hlas se začal třást.
Doktor se zamračil.
"Nevíme, kdy začalo utlačování okolních struktur. Záleží, jak dlouho už to probíhá. Může dojít k poruše čití nebo motoriky, ale taky k ischemii cév, která společně s tlakem pod svalovou fascií mohou vést ke rhabdomyolýze a renální insuficienci…"
"Sakra doktore! Řekněte nám to tak, abychom tomu rozuměli!" Neji. Hinatino srdce na chvíli poposkočilo. Tak přece mu záleží!
"Tohle všechno si můžeme povědět, až bude po zákroku…"
"My vám ho neodsouhlasíme, pokud nám to neřeknete narovinu." Možná neměla být tak tvrdohlavá, ale potřebovala to vědět. Musela to vědět! Vždyť je jeho matka!
Doktor se zhluboka nadechl, pak se podíval Hinatě zpříma do očí.
"Dobře. Pokud to ihned nezoperujeme, může dojít k tak vážnému poškození nervů, že váš syn už s tou rukou nikdy nepohne. Dál může dojít k takovému útlaku cév, že se celá ruka přestane prokrvovat a odumře. Pak bychom ji museli amputovat. A pokud to necháme zajít až tak daleko, že se začnou z nedostatku kyslíku a zvýšeného tlaku rozpadat svalové buňky, úplně to odrovná ledviny a váš syn zemře."
"C-cože?" Nebyla si jistá, jestli to byl její hlas, Nejiho hlas nebo jestli to řekli oba zaráz. Zemře. Zemře.
Její syn přece nesmí zemřít!
Doktor se s povzdechem protáhl kolem nich a zamířil ke dveřím. Ty otevřel a nechal vejít medičku s přenosným lehátkem v závěsu, která rychle naložila plakajícího Keitara. Hinata jen konsternovaně sledovala, jak ho vezou pryč. Pryč od nich. Pryč od .
"Teď doufám máme váš souhlas s operací."
Doktorův hlas neměl právo na to znít hořce. On přece není rodič. Neví, jaké to je. Keitaro není jeho syn, tak proč… proč…?
"Jistě," bezduše kývl Neji. Doktor na nic nečekal a bez jediného slova odešel.
Zemře.

***

Tik, ťak.
Tik, ťak.
Seděla s hlavou položenou v dlaních a zaschlými slzami na tvářích. Nehnutě. Stejně jako předchozí tři hodiny. Had, co ji svíral kolem krku, se posunul níž a teď jí plnou silou drtil srdce. Cítila kovovou pachuť krve v ústech. Ale možná se jenom kousla do rtu. Nebo do jazyka? Nebo to bylo z toho, jak si nehty rozdrásala obě předloktí? Že by byl čichový vjem tak silný? Možná prostě jenom proto, že to byla krev. Ta byla vždycky silná.
Krev. Krev.
Tik, ťak.
Tik, ťak.
Vždycky silná. Krev. Tak proč ne u Keitara? Proč ne u jejího chlapečka?
Tik, ťak.
Tik, ťak.
Byly čtyři hodiny ráno.
Jako by si toho už nevytrpěl dost. To se mu musely pořád dít samé špatné věci? Proč? Proč?! To kvůli ní? Může za to ona? Protože si ho nechala? Byl tohle trest pro ni?
Tik, ťak.
Tik. ťak.
Neji sedící vedle ní se zhluboka nadechl. Chvíli dech zadržel a pak vydechl. Tohle opakoval každých deset minut. Přivádělo jí to k šílenství. Kolikrát ho ještě uslyší to dělat, než jim někdo přijde říct, jak to s Keitarem vypadá?
Tik, ťak.
Tik, ťak.
Tik, ťak.
Než jim někdo řekne, jestli bude žít?
Tik, ťak.
Tik, ťak.
Nebo zemře?
Tik, ťak.
Klap, klap, klap.
Hlava jí z dlaní vystřelila jak blesk. Zátylkem jí projela ostrá bolest, ale nedbala toho. Ten zvuk! Ten zvuk byl jiný. Na tenhle čekali.
Vyskočila na nohy a rozešla se směrem do chodby, odkud se klapání bot ozývalo.
Tři hodiny. Tři hodiny!
Zastavila se, když po ní Neji natáhl zezadu ruku a chytil ji za zápěstí. Nechápavě se na něj otočila. Copak nechtěl taky co nejrychleji zjistit, jak na tom Keitaro je?
Nejiho tvář byla stažená, nedokázala v ní nic vyčíst. Zůstala stát na místě, očima ale opět vyhledala doktorovu přibližující se postavu. Zamrazilo jí, když došel blíž; pod očima kruhy, tvář jako kámen.
No to snad… to… to ne!
"Doktore!" vybafla na něj. Nebýt Nejiho ruky, která jí držela zpátky, asi by na něj skočila. "Co je s ním? Co je s Keitarem? Je v pořádku?"
Nejiho stisk zesílil. Byl nervózní.
Doktor si rukou promnul oči, pak si odkašlal.
"Keitaro je prozatím stabilizovaný. Nemůžeme teď dělat předčasné závěry, na to je ještě moc brzy. Počkáme pár dní a uvidíme."
Hinata už otevírala pusu, ale Neji ji předběhl.
"Ale bude žít?"
Oba dva se koukali na doktorovy rty, jako by skrýval tajemství světa. Pro ně - bezpochyby.
Doktorovy koutky se lehce zvedly.
"Bude."
Bude žít. Bude žít!
Z očí se jí vylily slzy, hlas se zadrhl. Se vzlykem, který zněl spíš jak skřek, se otočila k Nejimu a silně ho objala kolem krku.
Bude žít. Bude žít! Jejich dítě bude žít!
Neji ji stejnou silou tiskl ke svému tělu a vlastními slzami máčel tričko, vlasy i kůži na jejím krku.
"Bude žít, bude žít, Neji," šeptala mu do ucha, zatímco její štěstí škrtilo hada kolem jejího srdce a osvobozovalo ji od pocitu bezmoci a zoufalství.
"Bude žít," přitakal Neji a líbl ji na krk. "Bude žít."
Když se od sebe po chvíli oddělili, obrátil se jejich zrak opět na doktora, který celé události nesměle přihlížel.
"Děkujeme, doktore. Děkujeme. Moc vám děkujeme." Oba dva se hluboce uklonili. Doktor jen pokynul hlavou. "Co se teda vlastně stalo? Jak došlo k tomu zranění? Celý den jsem ho měla pod dohledem. Nespadl, ani se nikde neuhodil." Hinata viděla, jak je doktor unavený, ale potřebovala tohle všechno vědět. Co kdyby se to někdy stalo znova? Musí se tomu vyvarovat za každou cenu!
Doktor si znovu promnul unavené oči a pokynul jim, aby se posadili do prázdné čekárny. Sám vzal místo po jejich boku.
"To, co Keitara potkalo, byla nešťastná shoda okolností. Transfuze, kterou včera Keitaro dostal, obsahovala určité množství faktoru, který měl v Keitarově krvi udržovat stabilní koncentraci. Ze zatím neznámého důvodu ale koncentrace faktoru těsně před operací byla výrazně nižší, než jakou jsme vůbec mohli očekávat. Při napichování včerejší transfuze muselo dojít k propíchnutí cévy a porušení svalové fascie, na které céva leží. To se někdy stává, hlavně, když jsou cévy malinké, tenounké a ještě úplně nevyvinuté. Udělal se tam jehlou otvor, který pak sloužil jako brána pro krev unikající z cévy, která kvůli nízké koncentraci faktoru neměla moc prostředků, jak se zacelit. Mohl tomu napomoct nějaký otřes, rychlejší změna polohy. Zatahání za ručičku, cokoliv. Krev se dostala pod svalový obal a vyplnila celý prostor. Začalo docházet k útlaku okolních struktur, které neměly kam uhnout, protože ruka je krytá kůží. V rámci operace jsme po Keitarově stabilizaci podáním patřičných krevních derivátů nařízli kůži na jeho pravém předloktí a tím umožnili svalům, aby částečně vyhřezly ven. Tím se snížil tlak na okolní struktury. Zatím to vypadá, že svalové buňky i cévy zůstaly neporušené, ale co se týče inervace, to nám ukážou až další dny."
Oba rodiče na něj koukali s otevřenou pusou.
"Takže… mu ta ruka zůstane? Nebudete ji muset amputovat?"
Doktor přikývl.
"Ruka je po výživové stránce v pořádku. Ale jak jsem říkal, nevíme, jak moc byly poškozeny nervy. Může dojít ke ztrátě senzitivní nebo motorické inervace, nebo obojího. Musíme teď počkat, než otok splaskne a svaly se zatáhnou. Pak mu ruku sešijeme a teprve pak se můžeme pobavit o odpovídající rehabilitaci."
Hinata chytla Nejiho na ruku a stiskla. S úlevou, která byla cítit jako studená voda, jí ho opětoval.
"Předpokládám, že bude muset zůstat v nemocnici." Nedalo jí to, musela se zeptat.
Doktor znovu přikývl.
"Ano, za současné situace je to nezbytné. Otok by měl ale splasknout do dvou dnů, pak provedeme revizi a ruku mu zašijeme. Teprve potom si ho můžete odnést."
Hinatina ramena trochu povisla. Neměla radost z toho, že musí její chlapeček zase zůstat v nemocnici. Ale čert to vem - bude žít!
Možná by ho mohla ještě před odchodem vidět. To on přece určitě ucítí - že u něj maminka byla. Že se o něj bála. Že ho miluje.
Už otevírala pusu, ale doktor ji s mírným úsměvem přerušil.
"Sestřičky vám u něj v pokoji nachystaly postel, tak za ním můžete jít. Je to o patro výš, úplně na konci chodby, pokoj 13."
I kdyby mu chtěla verbálně poděkovat, nebyla toho už schopna. Jen s kývnutím rychle vstala a s Nejim v závěsu se vydala do třetího patra. Za Keitarem. Za jejich synem. Za jejich synem, který bude žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama